Jan Zilvar 2025-2026
Do Lucerny jsem dřív, když jsem ještě bydlel v Praze, rád občas zašel na koncert jako divák a posluchač. Líbí se mi samotný prostor, atmosféra byla vždycky skvělá, navíc právě v LMB jsem viděl pár kapel, které v té době ještě nebyly až tak známé, dnes už je vidět v takovém “komorním” prostředí není možné. A kdo má rád osmdesátkovou muziku a nikdy nebyl na videodiskotéce Jirky Neumanna v Lucerně, na toho škoda slov, ten jako by nebyl! Když se tedy naskytla jako jedna z možností praxe právě tady, zažít koncert z druhé strany, navíc zrovna koncert Vítkova kvarteta, nebylo vůbec o čem přemýšlet.
Trochu jsem se zasekl hned u vchodu, kde o tom, že bych měl přijít, nikdo nevěděl. Předpokládám, že v tom kvantu lidí, kteří se tam už během odpoledne pohybují, se jeden ne úplně užitečný čumil ztratí, není se tedy čemu divit. Budoucím kolegům-studentům bych tak doporučil se na to připravit a počítat s tím. Nebo by to snad šlo někde nějak líp domluvit, ať jdeme na jistotu? Nevím. Nevadí. Po chvíli se objevil kdosi, důležitý mladý pán, který se ještě jednou zeptal, kdo jsem a co potřebuju, a pak už mě vcelku ochotně nasměroval za "panem Kulichem.”
Pan Kulich už snad věděl, aspoň se tak tvářil, ale už v té době, dvě hodiny odpoledne byly, měl plné ruce práce, a tak jsme se jen kraťoučce pozdravili a hned si zase šel za svými povinnostmi. Po chvilce se ke mně připojil lehce opožděný kolega ze Zvukařské školy, a tak si Kulich vyšetřil chvilku a ukázal nám jak technické zázemí, tak i něco málo na pultu.
Všechno to vybavení, důmyslnost a komplexnost, to na mě opravdu zapůsobilo, připadal jsem si jak Alenka v říši divů. Na jednu stranu to pro mě bylo fascinující, na stranu druhou je to úroveň daleko přesahující to, co znám, na co jsem zvyklý nebo s čím už jsem přišel do kontaktu. Nezbylo mi tak než se po celou dobu spokojit s rolí pasivního diváka a alespoň se snažit pochytit co nejvíc od profíků.
Asi to nebylo to nejdůležitější, co bych si z celého dne měl odnést, ale zaujala mě práce s kabely, jejich zapojením a rozmístěním, celkovou estetikou na pódiu, kde všechno má svoje místo, každý jeden drát svou funkci. Nikdy jsem se tím jako běžný návštěvník koncertu nezabýval, jestli je kabel k mikrofonu vpravo nebo vlevo, to až teď i díky kurzu to vnímám víc a všímám si rozdílu v přístupu a výsledku práce dalších lidí, kteří to nepovažují za důležité, a těmi, co na to dbají. Přitom taková blbost, že jo.
Ze samotné práce s pultem jsem toho moc neviděl. Přeci jen u něho stáli dva, Kulich a kapelní zvukař, vnímat v tom fofru, co kdo zrovna s čím dělá, opravdu nešlo. Jakž takž jsem sledoval práci s ekvalizérem, což bylo zase zajímavé, vidět, kdo co kde víc řeže nebo naopak nechává, co jiní vyhazují.
A pak bylo po zvukovce. Chvilka po páté, všechno hotovo. Původně jsem myslel, že zůstanu i na koncert, ale ono to nicnedělání je docela úmorná činnost, a tak jsem se rozhodl, že další tři hodiny do začátku čekat nebudu a zabalím to. Chvíli jsem se pak cestou z Lucerny cítil provinile, že mizím takhle brzo, nekouknu alespoň na chvilku, jak to probíhá při samotné akci, ale nejsem si jistý, jestli bych pak pochytil ještě něco navíc, co jsem do té chvíle neviděl.
Co závěrem? Vidět, jak to vypadá a probíhá v Lucerně, a sledovat při práci profesionály bylo super, jsem za tu možnost rád. Bohužel mi role pasivního pozorovatele ani trochu nevyhovuje, a tak jsem si celou dobu, i když jsem si dával pozor, abych nikde nezacláněl, připadal docela nepatřičně. Naštěstí chodíme do školy zvukařské, ne základní nebo střední, tahle praxe není výkon, který by měl kdokoliv hodnotit, a tak si z ní odnáším alespoň několik aha-poznatků a další nekonečné myšlenky o sobě samém, mém vztahu k hudbě a zvuku a o profesní dráze, kterou se chci v životě vydat dál. A nejspíš nakonec právě v tom vidím největší přínos dnešní návštěvu Lucerny a "pana Kulicha".
Díky za to.
Zobrazeno: 36